Žijeme ve světě, kde je neustále možné se na něco ptát, a zároveň se stává již zažitým trendem, že se odpovědí na určité otázky jednoduše nedočkáme. Je to však chyba nebo pouhý důkaz k tomu, abychom si uvědomili, že život se bez našeho vědomí proměnil v neprůhlednou spleť nepotřebných informací, které jen zahlcují mysl?
Informační totalita
Pokud bychom se zaměřili na období minulého století, zřejmě by se nám na mysl téma přemíry informací nedostalo ani v jakémkoliv paralelním vesmíru, spíše naopak. Komunistická totalita bývalého Československa způsobila, že informace se staly jakousi neznámou komoditou, která se jen stěží dohledávala a nebyla téměř žádná možnost ověřování faktů. S demokracií po roce 1989 se však situace rapidně změnila. Do tehdy socialisticky směřující východní Evropy se jako mávnutím kouzelného proutku začaly dostávat informace z několika různých směrů a člověk si mohl vybírat, jakým novinám či časopisům věnuje svoji pozornost. Všude se najednou objevila pravda. Pravda, která se však s přelomem století vyvinula v neprůhledný balast smyšlenek a polopravd. Dovoluji si tento stav laicky nazvat jako informační totalita.
S příchodem internetu, a tedy i rozšířením médií z prvotních tiskovin na digitální prostor článků, zpráv a nekonečného množství rad na to, jak žít svůj život lépe či jak zhubnout během jednoho týdne, se však objevil jeden vskutku velký a zdánlivě neřešitelný problém. Jak se totiž vypořádat se situací, kdy je každému bez ohledu na erudici umožněno na internetu publikovat své názory a dojmy jako ověřený fakt? Snad jen do opakovaně ověřovat dostupné informace a nebrat si slova anonymního pisatele X. Y. příliš k srdci.
Bohužel všichni nemáme čas ani náladu na to kontrolovat správnost nám předkládaných zpráv, a proto se dost často opakuje situace, kdy tzv. hoaxy či fake news, které již svým označením odkazují na to, jak blízká je jim voda amerických médií, ovlivňují vyfabulovanými myšlenkami naše životy a v neposlední řadě i nastavení celé společnosti. Jak si jinak vysvětlit, že jsou někteří lidé schopni podstupovat léčebné kůry bez zjevného efektu, hádat se v baru o pravdivosti tvrzení celebrit nebo ve volbách podpořit anarchistické a populistické strany?
Odpověď na tuto otázku se skutečně nachází jen velice těžko a je čím dál více mrzutým zjištěním, že pro dokonalou informovanost a objektivitu v nepřehledných kauzách nám nezbývá jakýkoliv prostředek. Je však třeba ptát se i nás samotných, zda jsme si přemíru lží kolujících ve společnosti nezpůsobili sami, když jsme měli neustálé nutkání ptát se i na otázky, jejichž odpovědi jsme nepotřebovali znát.
