Říká se, že si podvědomě vybíráme partnery, kteří se podobají našim rodičům. Můžou být sice pravým opakem, ale některé fyzické znaky nebo vlastnosti tam přeci jenom skoro vždycky časem objevíme. Avšak na začátku máme růžové brýle a je pro nás partner dokonalý, později si to nechceme připustit a pak jsme překvapené, když si to naplno uvědomíme.
Co s tím ale pak máme dělat?
Berme to pozitivně. Pokud náš chlap oplývá vlastností, kterou i náš otec, může nás to nejprve trochu šokovat, ale pokud je to dobrá vlastnost, proč se tím děsit. Stejně tak, pokud jde o zvyk nebo fyzickou přednost. Snažme se nedělat poněkud znepokojivou věc a to představovat si pokaždé, když se podobnost projeví, místo partnera tatínka, ale jen si řekněme, že je fajn, že jsme si vybraly někoho, kdo je v něčem stejný jako naše blízká osoba a můžeme tak být spokojené.
Pokud nás vyvede z míry, že je to něco nehezkého, co nám na otci vždycky vadilo, nebojme se na to partnera upozornit. Možná je lepší vynechat větu, že tohle vždycky dělal, říkal nebo se tak choval můj otec, ale jen ho požádat, jestli by to omezil nebo změnil, protože se nám to nelíbí. To jde nejlépe praktikovat u nějakého zvyku, u vyjadřování (třeba používá nějaké pro nás nepříjemné slovo nebo nás oslavuje tak jako kdysi otec) a možná upravit u vlastnosti a chování, ale to dá hodně zabrat a v podstatě mu tím měníme osobnost. Pokud se to týká fyzického vzhledu, například že nosí stejný účes, nechá si narůst knírek jako otec či si koupil stejnou bundu, rozhodně je lepší ozvat se, pokud s tím máme problém. Bohužel ne s každou takovou vzhledovou vlastností se dá něco dělat. Ale pokud je pro nás táta náš milovaný člověk, můžeme být nakonec rády.
Jestli je to vlastnost, která nám vadí, ale jinak je partner perfektní, musíme se s tím srovnat, i když je to trochu zvláštní. Pokud nám ale silně připomíná otce, s kterým nevycházíme, je to indikátor, že to pravděpodobně nebude klapat ani s partnerem.