Společnost se mění na základě změn jednotlivců. Obvykle je zatím názor, který je správně prosazen, a zaujme. Pak jsou zde však pokroky, které jsou vlastně brzdou rozvoje jednotlivců, a tedy i celé společnosti. Ve kterých ohledech jsme vyrostli, a kde naopak couváme?
Empatie
Dalo by se říct, že empatie je tím, co tvoří ze skupiny jednotlivců společnost. Tam kde začíná práva jednoho, končí práva druhého. Musíme být schopni porozumět druhým do té míry, abychom je brali jako sobě rovné, a tvořili funkční společnost. V případě, že bychom všichni postrádali empatii, byli by z nás sociopati, a nastal by chaos. Empatie nás učí rozeznat, co je zlé, a co dobré. Jednoduše se vcítit do druhé osoby, či tvora, a chovat se k němu tak, jak bychom chtěli, aby se druzí chovali k nám. A v mnoha ohledech se tento pokrok daří, alespoň ve vyspělejších společnostech.
Díky empatickým jedincům, kteří se nevzdali svého hlasu, a bojovali za práva druhých, byly v mnoha zemích vymýceny věci jako otroctví, rasismus (alespoň do jisté míry), homofobie (také do jisté míry), rovněž pak práva zvířat a jejich ochrana. V mnohém je ještě co ladit, avšak v době, kdy je obchod s bílým masem, otroctví založené na rasismu, a mnohé další špatnosti považovány za trestný čin, a rovněž tak někdy i trestány, se přeci jen žije o něco lépe. A to právě díky lidem, kteří si ve správnou chvíli uvědomili, že ačkoliv se zažité názory většiny liší, tak každý živý tvor, ať už má jakoukoliv barvu pleti, pohlaví, sexuální orientaci, či se nejedná o člověka, cítí bolest, strach, a hlavně má právo na důstojný život.
Sobeckost
Co by to však bylo za pokrok, kdyby byl dokonalý. Doba, která umožňuje všem získat důstojné podmínky k životu, způsobila i to, že si mnozí neváží toho co mají, a závist, nenávist, a neochota potlačují empatii. Rovnost totiž není o tom, že máme všichni stejně. Ale že máme stejné podmínky pro to, abychom získali víc. A to je přesně to, co lidé najednou chtějí. Víc. Ačkoliv mnozí mají vlastní televizor, automobil, střechu nad hlavou, a spoustu dostupné zábavy, budou vždy závidět těm, kdo mají víc, ačkoliv to vlastně nepotřebují. Najednou nejsme schopni vidět snahu, kterou jiní vynaložili, aby získali co mají, protože nám zrak kalí závist. A závidíme všem, i těm, kdo mají méně, a náhodou se jim dostane pomoci. Proč se jim pomáhá, když si to nezasloužili? A společnost udělala krok dozadu. Empatie je totiž možná jen v případě, kdy v nás zbyla lidskost, a umíme si vážit života víc, než majetku, což se však v době konzumu a přebytku daří málokomu. Jak se říká, sytý hladovému nevěří, a dnešní společnost je až nepříjemně přesycená.
